Od malička si nic moc nepamatuju. Nebo teda řeším uz několik let, ze moje paměť na dětství a dospívání je vlastne ... spis neni.
To, ze si vubec nepamatuju svou babičku z období, kdy mi byli asi tri roky davam za vinu veku. Jenze pak si pamatuji az to, ze ve 4 třídě nas pani učitelka Jankovska tahala za kotlety, kdyz jsme vyrusovali.
Dalsi vzpomínka je na fotku z 5 třídy, kde vypadam jako kluk a na sobe mam klucici obleceni, ktere jsem mela od strýce. Vubec mi to tam nesluší :(
Pak az asi tak 7 třída, kdy jsem se zacala trochu projevovat a zjistila jsem, ze si opravdu nenechám nic líbit.
Prijimacky na střední si pamatuju, ale spolužáky uz ne.
Ve 3 jsem poznala svého prvního muze, kterému jsem rekla ano, víceméně abych naštvala svou matku a následně zjistila, ze je tak zarlivy, ze po roce stejne utecu. Ne k matce. Nebojte se. Ted uz vdana nejsem, ale i tak bych nekdy nejradsi utekla :)
A paměť pokračuje. Potkám nekoho, kdo mi je povědomy. Vim, ze ho znam z dob skoly, ale netusim, ze jsme spolu chodili.
Jen za ruku, ale prece. A pokračuje to stále dal. Mam útržky. Vetsinou si pamatuji ty spatne zážitky. Jako to, jak me bila moje matka, uz ale zádný vylet s ni, nebo nejake to babské klaboseni nebo nakupování nebo cokoliv aspon trochu příjemného. Vsechny tyhle veci se mnou dělal spis jeji bratr Stryc Milan. Bydlel se mnou.
Ted si vecer reknu, ze rano musim zavolat mudr a rano? Nevim to. Nebo volám mudr, ona rekne zavolejte za 20 min. Ja na to 18 minut intenzivně myslim, abych nakonec stejne zapomela.
Chtela jsem jit na hypnozu, abych si na vsechno vzpomnela. Nedoporučuji mi ji. Pry z nějakého důvodu si to nepamatuju a maji strach, ze potom vybuchnu. Tak jsem to vyřešila tim, ze jsem si koupila krasny deníček a tužku a víte co? Kazdy den zapomenu si tam vecer napsat, co mam udelat druhy den. Je jeste uplne čistý :)))
Jak trénujete vy vaši paměť? Jde to vubec?
