když se občas někdy podívám do zrcadla, tak uvídím ji, ne sebe. Je to hnusný pocit.Když někdy křičím na děti, používám stejně trapné věty jako ona, a když "pán domu" přijde pozdě ke stolu, mám chuť vzít to jídlo a hodit ho do koše i s talířem. ( Moje matka ho hodila po tátovi :))
Používám trapné věty typu : " Dokud to nesníš, neodejdeš od stolu" přitom jen chci, aby moje děti nebyli hladem. Nebo " Nebreč, nebo dostaneš, aby jsi měl proč brečet" Prostě jen nechápu proč brečí, když podle mě nemá důvod. A takto bych mohla pokračovat dál. Bohužel.
A taky bych chtěla zase chodit do práce, mezi lidi, na kávu, mít zpátky těch mých krásných 58Kg, myslet občas jen na sebe, spát déle než do 7h a občas si prostě dělat jen to co chci. Ale to nejde, už nikdy to nepůjde. Už nikdy nebudu jen ležet, když budu nemocná, když budu mít svou obvyklou migrénu, když budu třeba jen unavená. Teď už vždy budou na prvním místě moje děti. Poperu se kvůli nim, pohádám se kvůli nim a stejně se na ně budu zlobit.Dostanou na zadek, když budou zlobit,. I když je mám ráda. Tak to prostě je, tak to cítím. Teď a tady. Udělala bych ze svého života hodně věcí jinak a moc a zbytečně se zabývám minulostí, ale jinak to v tuto chvíli neumím. A matky, které tvrdí, že nikdy nekřičí, že se jejich děti nebudoi nikdy dívat na televizi, že se jim budou vždy na 100% věnovat a že nic jiného pro ně nebude existovat..tyto ženy lžou! Sobě, nám, vám, dětem..prostě všem. Jsme to pořád MY a máme děti. Tak jsme matky. Ale máme i svůj život, svoje tělo a musíme se naučit mít se zase rády a být šťastné.
Jak VY jste na tom? Já vím, že u žádného svého článku nemám zatím žádný komentář, i když tam mám otázky, ale já teprve se psaním začínám a pokud mi to pomůže k tomu být o kousek šťastnější, tak proč to nezkusit a nedoufat?
